Spolupráce, která mě posunula dál…
Když se mi na podzim roku 2025 ozval Kuba Machulda s nabídkou natočit promo video pro Elvis Live, bral jsem to jako další zajímavý projekt. Upřímně jsem ale vůbec nečekal, jak velká příležitost mě čeká hned na začátku naší spolupráce. Byla to výzva, která ve mně vzbuzovala respekt, ale zároveň i obrovské nadšení.
Právě tehdy jsem si uvědomil jednu věc. Čím větší výzva přede mnou stojí, tím větší chuť mám pustit se do práce. Místo obav přichází zvědavost, jaký bude výsledek, co nového se naučím a kam mě celý projekt může posunout. A přesně tak jsem přistupoval ke každému dalšímu videu, které v rámci této spolupráce vzniklo.
Na začátku šlo o jedno video. Postupně jsme ale začali spolupracovat pravidelně a vznikala videa pro jednotlivé show. Právě díky tomu jsem dostal něco, co se při jednorázových zakázkách získává jen těžko. Možnost dlouhodobě na něčem pracovat, zkoušet nové věci, dělat chyby, poučit se z nich a s každým dalším videem být zase o něco lepší.
Dnes, když se podívám na první videa z této spolupráce a porovnám je s těmi posledními, vidím obrovský rozdíl. Nejen v technické kvalitě, ale hlavně ve způsobu přemýšlení nad videem jako celkem.
Začal jsem mnohem více řešit rytmus střihu. Přestal jsem skládat záběry jen za sebe a začal přemýšlet nad tím, jak má video působit na diváka. Jak dlouho nechat záběr běžet, kdy zrychlit, kdy naopak zpomalit a jak pracovat s emocí tak, aby ji divák nejen viděl, ale skutečně cítil.
Obrovský kus cesty jsem ušel také ve zvuku. Čím déle videa vznikala, tím více jsem si uvědomoval, že právě zvuk často rozhoduje o tom, jestli video působí obyčejně, nebo dokáže diváka vtáhnout do děje. Začal jsem více pracovat se zvukovým designem, ruchy, atmosférou publika a drobnými detaily, které možná nejsou na první poslech slyšet, ale dohromady vytváří výsledný pocit z videa.
Stejně důležitou kapitolou byly barvy. Každá show měla jinou atmosféru, jiné světlo a jinou energii. Postupně jsem se učil pracovat s color gradingem tak, aby výsledný obraz nebyl jen technicky správný, ale aby podpořil náladu celého vystoupení. Právě tady jsem si začal uvědomovat, jak silným nástrojem mohou barvy ve videu být.
Vedle samotné práce pro mě ale byla důležitá ještě jedna věc. S Kubou jsme si lidsky sedli. Z profesionální spolupráce se postupně stalo přátelství a já jsem získal člověka, který mi věřil, dával mi prostor tvořit a nebál se společně zkoušet nové věci.
Myslím, že každý tvůrce potřebuje ve své kariéře někoho, kdo mu dá příležitost růst. Pro mě byl Kuba jedním z těch lidí. Díky této spolupráci jsem získal nejen nové zkušenosti, ale také větší jistotu ve vlastní práci a odvahu posouvat své hranice dál.
Když se dnes ohlédnu zpět, největší hodnotou celé spolupráce nejsou jen videa, která vznikla. Jsou to zkušenosti, dovednosti, nové pohledy na tvorbu a příležitosti, které na sebe postupně začaly navazovat. Každé další video bylo malým krokem vpřed a dohromady vytvořily cestu, která mě posunula mnohem dál, než jsem si při našem prvním telefonátu dokázal představit.
Právě díky této cestě přišly i další příležitosti, které bych si tehdy vůbec netroufl očekávat. Jednou z nich bylo natáčení videoklipu pro Petra Koláře a skupinu Olympic, o kterém se brzy podělím v samostatném článku.
Kubo, děkuji za všechny příležitosti, důvěru i podporu během celé této cesty. Jsem vděčný, že jsem mohl být součástí projektů, které mě tolik posunuly, a ještě více si vážím přátelství, které při nich vzniklo.
Těším se na všechny další výzvy, nápady a projekty, které nás čekají. A ještě víc jsem zvědavý, kam nás naše společná cesta zavede dál. Pokud bude budoucnost alespoň z poloviny tak inspirativní jako období, které máme za sebou, máme se rozhodně na co těšit.
